Hned úvodem si je třeba uvědomit, že není možné uvažovat o satanizmu jako o nějakém konzistentním hnutí. Při bližším seznámení se s tímto dnes poměrně značně rozšířeným fenoménem nás pravděpodobně udiví jeho nepředstavitelně široký záběr. Není tedy možné odhadnout, kolik lidí se satanizmu aktivně věnuje.
V satanizmu se můžeme setkat s lidmi, pro které je pouhopouhou komerční záležitostí. Rovněž však s pubertálními exhibicionisty, pro něž se satanizmus stává nástrojem protestu proti rodičům a společnosti s křesťanskými kořeny, nezávislými intelektuály, kteří v satanizmu vidí konečné stádium humanismu, lidmi, pro něž je způsobem odreagování se a alespoň chvilkového úniku z reality, mystiky, ale (nelze opomíjet ani pro společnost skutečně nebezpečné kriminální projevy satanizmu) i masovými vrahy.
Obecně lze však konstatovat, že se satanisté vesměs neobtěžují tvorbou nějaké promyšlené kosmologie nebo "satanologie". Dále se budeme podrobněji věnovat satanizmu v interpretaci tzv. Satanovy církve (Church of Satan), kterou v San Francisku založil Anton Szandor La Vey. Důvodem je skutečnost, že právě z tvorby tohoto "otce a apoštola" novodobého satanizmu vychází většina proudů satanizmu.
2) Církev Satanova
Myšlenkově čerpal La Vey ze základních tezí německého filozofa a básníka Friedricha Nietzscheho (1844 - 1900). Podle Nietzscheho je pramenem poznání intuice, postihující základní princip života - vůli k moci. Úkolem filozofie je přehodnocení všech hodnot (zejm. křesťanských), které vůli k moci snižovaly, a přijetí nové panské morálky, která ospravedlňuje právo nespoutaného života, učí tvrdosti a připravuje příchod nadčlověka. Preferoval tajemné síly i temné aforistické a mytické vyjadřování. Nietzsche výrazně ovlivnil vývoj filozofie v druhé pol. 19. a zejm. ve 20. stol.
La Vey se narodil 30 let po Nietzscheho smrti jako potomek gruzínských, rumunských a alsaských prarodičů. Na střední škole zazářil jako zázračné dítě. Věnoval se hudbě a už v patnácti letech se stal druhým hobojistou v San Francisco Ballet Symphony Orchestra. Škola jej nudila, opustil ji a živil se jako ošetřovatel a krotitel lvů a tygrů. Později hrával na varhany při pouťových atrakcích atd. Toto bizarní prostředí laciné kultury a výjimečných lidských výkonů jej nepochybně silně ovlivnilo.
A. S. La Vey si pro založení své církve vybral jeden ze dvou velkých satanistických svátků, Valpružinu noc (30. dubna). Druhým svátkem je pak pochopitelně Halloween (1. listopadu). Rok založení (1966) zase koresponduje s Biblí inspirovaným přesvědčením, že číslice 6 symbolizuje knížete temnot. "Použil jsem termín církev především proto, že mi to umožnilo držet se magického vzorce, podle něhož je k úspěchu třeba jedné desetiny pohoršení a devíti desetin společenského uznání," vysvětluje La Vey [1].
LaVeyovský "softsatanismus" se stal výnosným obchodem a nejdůležitější LaVeyovy knihy se staly bestsellery. Tento směr skvěle vystihují slova velekněze Církve Satanovy v ČR, Jiřího "Big Bosse" Valtra: "Kdo nedokáže ze satanismu vytřískat prachy, je blbec."
3) La Veyova filozofie
Alfou a omegou La Veyova satanizmu je hlásání návratu k původní přirozenosti člověka, zejména v oblasti sexu. Satanisté tedy programově zavrhují jakákoli dogmata. Zdůrazňují nenahraditelnost vlastního poznání, které by vždy mělo být doprovázeno pochybnostmi.
Sám La Vey je autorem tří knih, v nichž shrnul základní učení Satanovy církve. Jsou to Satanská bible (The Satanic Bible) [1], Dokonalá čarodějka (The Complead Witch) a Satanské rituály (The Satanic Rituals). Setkáváme se v nich s prvky převzatými z magie, okultismu, čarodějnictví (wicca), spiritismu a mnoha jiných směrů vývoje lidského ducha. Satan je chápán jako duch pokroku, který je původcem velkých hnutí, jež přispěla k vývoji civilizace a ke zdokonalení lidstva. Je duchem revolty vedoucí ke svobodě, ztělesněním všeho kacířství, které osvobozuje člověka. Je temnou, skrytou silou v přírodě, řídící chod pozemských věcí, silou, pro niž věda ani náboženství nemají vysvětlení, nikoli antropomorfním čertem.
La Veyův satanizmus je de facto jakýmsi "antikřesťanstvím". Za symboly byl zvolen obrácený kříž a také převrácený pětiúhelník v kruhu (tzv. pentagram). Zvláštní kapitolu tvoří číselná symbolika. Asi nejrozšířenějším číslem, které se k satanizmu váže, je 666. Toto číslo se objevuje v poslední knize Nového zákona (Zj. 13:18) a symbolizuje Bohu nepřátelskou šelmu. Existuje mnoho interpretací tohoto čísla, jehož správný tvar může být i 616. Někteří biblisté se přiklánějí k názoru, že jím autor chtěl označit císaře Nerona, jiní v něm "poznávají" např. císaře Caligulu.
Z rituální praxe satanistických skupin jsou nejznámější tzv. černé mše, které jsou jakousi převrácenou římskokatolickou mší. Může při nich docházet k sexuálním orgiím nebo obětování zvířat. Rituální vraždy lidí jsou vzácností. "Softsatanizmu" jsou takovéto praktiky ovšem cizí, protože A. S. La Vey zvířecí oběti odmítá [1]. Pokládá je za emoční vybití pro slabochy, zatímco opravdový satanista téhož mnohem poctivěji dosáhne "pořádným orgasmem", a ne trápením nevinného tvora. A protože pokládá člověka za zvíře, odmítá i oběti lidské.
4) Co je a co není satanizmus
Za satanismus či za satanisty bývají taktéž označovány jevy, skupiny a lidé, kteří jimi ve skutečnosti nejsou či nebyli. Nejmarkantnější je to u proslulého mága Aleistra Crowleyho, který bývá v populárních příručkách uváděn jako zakladatel satanismu. Nelze pochybovat, že mnohé Crowleyho myšlenky a činy byly a jsou "satanské" - tedy v dojmu, kterým působí na průměrného člověka, ale to ještě neznamená, že jsou satanistické.
Někteří autoři spojují s tzv. "hardsatanismem" lidské oběti. Je možné, že existuje takový satanistický kult, ale problém je v tom, že většina lidí by za satanisty označila i členy kultu nesatanistického, pokud by působil dostatečně temně. Aztéčtí kněží obětovali každoročně desetitísíce lidí na svých oltářích, což nám může připadat strašlivé, ale uznáme, že nebyli satanisty.
A teď ke kořenům těchto zjednodušení - domnívám se, že jejich původ je třeba hledat v křesťanském vidění světa v jeho inkviziční formě. Každý, kdo praktikoval něco odchylného od "pravé víry" byl automaticky ve "spolku s ďáblem". Něco z tohoto vidění světa zřejmě u většiny lidí přetrvává dodnes, byť ve slabší a skrytější podobě.
Ne vše, co je temné, "satanské" je satanismem. Pokud se nějaká, byť třeba satansky působící, skupina za satanisty neprohlásí, nepokládal bych ji za satanistickou. Řečeno jinak: Podle Satana poznáte je... Ale pozor - ne každého, kdo se odvolává na Satana či satanismus, lze skutečně pokládat za satanistu (viz dále).
Svět je složitější, než si dovedeme představit a odsuzovat a dávat nálepky je tak snadné. Chceme-li hovořit o náboženské toleranci, nesmí nás zastavit žádné apriorní hranice naší schopnosti vnímat nejen odlišné, ale i to, co je stále některým z nás protivné.
5) Je satanizmus destruktivní kult?
Přestože humanisticky a liberálně orientovaní autoři jsou ochotni přistupovat bez předsudků k velkému množství různých religiózních proudů, satanismus pro ně stále zůstává a priori podezřelý. Jak tedy přistoupit k této problematice? Začneme intuitivně.
Pod "hlavičkou" satanismus si můžeme představit cokoli - od temnými silami inspirovaným řáděním psychopatického vraha až po LaVeyovu "softsatanistickou" filosofii. Proveďme tedy první vyřazovací kolo. Vzhledem k tomu, že se hodláme zabývat satanismem jako náboženstvím, je třeba zdůraznit jeden z určujících aspektů každého náboženství a to jeho společenský aspekt. Jinak řečeno - aby náboženství bylo náboženstvím, musí existovat náboženská skupina. Pokud jde o víru týkající se pouze jednotlivce, může jít o zajímavý fenomén psychologický ale nejde o náboženství (leda by se dotyčný stal prorokem a získal na svou stranu další uctívače). Z tohoto hlediska tedy můžeme vypustit osamělé psychopaty, kteří se zaštiťují Satanem či satanismem.
Nyní se tedy dostáváme na úroveň skupin, ale i zde je třeba učinit jistou redukci: Fakt, že někdo zdůvodňuje své jednání nějakým náboženstvím ještě neznamená, že podle daného náboženství jedná. Křesťanství neimplikuje upalování kacířů ani masakry při křížových výpravách. Tyto jevy jsou součástí křesťanských dějin, nikdo soudný však neřekne, že toto je křesťanství. Vyjdeme-li z této úvahy při pokusu o vymezení satanismu, můžeme v podstatě vyřadit většinu pubertálních vandalů řádících na hřbitovech a prohlašujících se za satanisty (i když si dovedu představit existenci skutečného, v pravdě satanistického kultu, v němž by byl vandalismus rituální praxí, myslím, že ve většině případů tomu tak není).
Když potom zauvažujeme o té části satanismu, která je nám nejpřístupnější, tedy k LaVeyově "Church of Satan", zjistíme, že je to docela výnosný podnik (a rozhodně tato slova nemyslím peiorativně), ale že myšlenkově jde vlastně o docela krotkou záležitost, na níž provokuje snad jen ten Satan. O Nietzcheovi se běžně učíme a LaVey, který z něj nepokrytě čerpal, vlastně ani nedosahuje Nietzcheho radikality.
Vraťme se však k původní otázce: Je satanismus destruktivní kult? Pokud ano, musíme za destruktivní kult označit každé náboženství. Satan v názvu ještě destruktivitu neimplikuje.
2024 ©